Archiv akcí » Články » Novinky v hudebním

Novinky v hudebním

Opět počteníčko o dobré muzice...

Nick Drake – Profil

Životní dráha britského písničkáře Nicka Drakea trvala pouhých 26 let a za své krátké působení na scéně vydal jen tři alba. Narodil se 19. 6. 1948 v Barmě, kam se jeho rodiče přestěhovali za prací. Do Velké Británie se rodina vrátila o dva roky později. Oba Drakeovi rodiče byli umělecky založení, tedy není divu, že Nickův hudební talent podporovali už od dětství.

CD 12450 – CD 12452

Zdědil po nich cit pro křehkou melodiku i citlivé vnímání okolního světa. Brzy se naučil na klavír, později hrál ve školním orchestru na klarinet a saxofon, během šedesátých let působil ve skupině The Perfumed Gardeners. Během roku 1965 si pořizuje první akustickou kytaru a brzy propadá jejímu kouzlu naplno, rychle si tříbí prstovou techniku a experimentuje s různými laděními nástroje. V roce 1966 začal studovat anglickou literaturu v Cambridge, což se později odrazilo v jeho poetických textech. O rok později potkává Roberta Kirbyho, studenta hudby, jenž mu později bude pomáhat s aranžemi na prvních dvou albech. Drake objevuje americkou folkovou scénu v čele s Bobem Dylanem, Joshem Whitem a Philem Ochsem a začíná skládat i své první písně. Zároveň propadne černošskému blues a sám pro sebe si na magnetofon nahrává vlastní, hráčsky velmi vyzrálé verze rozličných bluesových klasik. Postupně ztrácí zájem o studium i dřívější koníček, sport a začíná se věnovat hraní v klubech a knihovnách, často za doprovodu smyčcového kvartetu.

V únoru 1968 vystupuje jako předskokan Country Joe & The Fish v Londýnském Roundhouse, kde si jej všimne Ashley Hutchings, baskytarista folkrockových Fairport Convention, který Nicka představí americkému producentovi Joe Boydovi, majiteli malé společnosti Witchseason Productions, spadající pod Island Records. Boyd je z Nicka natolik nadšen, že dvacetiletému hudebníkovi nabídne spolupráci na desce. Nahrávání alba zabralo téměř rok, což v té době bylo velmi neobvyklé a jen to dokládá, jak moc Boydovi na výsledku záleželo. Brzy se objevily konflikty mezi Drakem a Boydem kvůli tomu, jak by album mělo vlastně znít. Zatímco Boyd preferoval košaté aranže smyčců, Drake byl zastáncem komornějšího vyznění. V jednu chvíli se rozhodl nepoužít aranže Paula Hewsona a obrátit se na Roberta Kirbyho, jehož aranže se nakonec na album dostaly, i přes počáteční Boydovu nedůvěru v aranžéra, který zatím moc zkušeností neměl. Kromě smyčcových a dechových nástrojů Drakea doprovázejí například kytarista Richard Thompson, kontrabasista skupiny Pentangle s jazzovou průpravou Danny Thompson (s prvním jmenovaným není příbuzný), hráč na conga Rocky Dzidzornu, klavírista Paul Harris, bubeník a vibrafonista Tristan Fry a violoncellistka Clare Lowther. V pomalém blues Saturday Sun si na klavír zahraje i Drake. Albu ale dominuje jeho precizní kytarová hra a poklidný hlas, připomínající projev Tima Buckleyho. Naprosto dokonalé zvládnutí nástroje umožnilo i to, že mohl nahrávat nejen zpěv s kytarou, ale i zároveň s doprovodem, což můžeme slyšet zejména ve fantastické pětičtvťové písni River Man, kde smyčce velmi pozoruhodným způsobem zaranžoval Harry Robinson. Dechové nástroje – hoboje a anglický roh – se zajímavě proplétají ve Fruit Tree, prorocké písni o slávě a její pomíjivosti a o tom, že opravdového uznání se člověk dočká až po smrti. Kromě těchto zamyšlených písní jsou tu i živější kousky, jako Cello Song s hbitým kytarovým vybrnkáváním nebo podmanivá Three Hours s jazzovým kontrabasem a výraznými congy.

Album Five Leaves Left vyšlo v červenci 1969, bohužel jen s malou podporou vydavatele. Naštěstí se na výběru Nice Enough to Eat, který vyšel v listopadu 1969, objevila píseň Time Has Told Me, což Nickovi přineslo nečekanou popularitu. Album nakonec v rádiu pouštěli i DJové John Peel a Bob Harris. Drakeovi se o něco více začal věnovat i hudební tisk. Možná na základě toho ukončil studium na Cambridge a začal se naplno věnovat hudbě. Brzy ovšem naráží na zásadní problém – coby citlivý introvert má již tak obtíže s komunikací, natož pak komunikací s publikem, které jeho písně bez výraznějších melodií většinou nepřijímá nijak snadno. Navíc mu dělá problém udržet pozornost publika kvůli přelaďování kytary do různých ladění, častého prvku jeho tvorby.

Navzdory nevalným prodejům prvního alba se Joe Boyd rozhodne vydat Nickovi další album, tentokrát ještě více jazzové, s rychlejšími písněmi a ještě bohatšími aranžemi. Na albu, nazvaném Bryter Layter se tak objevuje i saxofon v rukou veterána londýnské jazzové scény Raye Warleighe, rytmiku obstarají především Dave Pegg a Dave Mattacks (oba z Fairport Convention a Jethro Tull), kromě osvědčených hráčů z debutu si ve dvou písních zahraje John Cale z Velvet Underground na violu, cembalo, klavír a celestu. Doprovodné vokalistky uslyšíte v písni Poor Boy, kde se skvěle vyřádili i klavírista a saxofonista. Na albu jsou i tři instrumentálky, které tvoří úvod, střed a závěr. Z textů je cítit reakce venkovského mladíka na život ve městě a jsou plné zasněných obrazů a údivu nad rychlejším tempem městského života: „Co se to stane po ránu, když je svět tak přelidněný, že se ani nemůžeš podívat z okna?“. Zároveň do textů přirozeně vstupují přírodní děje a ovlivňují autorovu výpověď a cítění. Moře a obloha splývají v jedno, měsíc a hvězdy to vše pozorují. Vítr si pohrává s listím, které ještě nespadalo ze stromů. Po městě se toulá Nick Drake, lehce omámený tím vším….

Ani druhé album se ale nesetkalo s úspěchem. Recenze byly sice pochvalné, ale ani to nepomohlo prodeji. Bryter Layter se ve své době neprodalo ani 3000 kusů. Neúspěchem zdrcený Drake se čím dál více vzdaluje i svým nejbližším přátelům a uzavírá se do sebe. Odehraje jen velmi málo vystoupení, ale ukazuje se, že právě to pro něj představuje největší problém – při jednom z nich odchází v půlce prorocké Fruit Tree. Koncertuje s Genesis, Grahamem Bondem nebo Incredible String Band. V té době bylo běžné, že písničkáři byli nacpáni mezi skupiny, aby odehráli krátký set, během něhož se přestavěla aparatura. Čili jako pouhá výplň, což pro citlivého hudebníka, jakým byl Drake, rozhodně nebylo jednoduché.

Právě v té době se jeho psychický stav velmi zhoršuje a začátkem roku 1971 po návštěvě psychiatra začíná brát antidepresiva. I přesto se ale věnuje propagaci své druhé desky a účastní se i různých nahrávání jako session man. Z jeho předtím nevydané písně Mayfair se stává hit v podání zpěvačky Millie. Dočasně povzbuzen, rozhodne se nahrát třetí album, tentokrát pouze za asistence nahrávacího technika a producenta Johna Wooda. Nahrávání proběhne během dvou nocí v říjnu 1971 a neví o něm nikdo z Island Records. Drake jen beze slova odevzdá nahrané pásky na recepci Island. Pink Moon vyšel v únoru 1972 a kromě kytary a zpěvu obsahuje jen jedinou dohrávku klavírní melodie v titulní skladbě. Drakeova technická hra je tu již dokonale vybroušená, jen písně jsou ořezané na nezbytné minimum, texty jsou většinou v rozsahu delšího haiku či epigramu a odrážejí autorovu zdecimovanou psychiku. Jedenáct krátkých písní trvá necelých 29 minut, ale to je právě akorát na to, aby v nich autor řekl vše podstatné. Nejdelší text Things Behind the Sun ho vystihuje asi nejlépe: „…a lidé okolo tebe, říkající, že vše již bylo dávno vyřčené…“ a „…pohyb v tvé hlavě, vyhánějící tě do deště…“. Na albu je i instrumentálka Horn, trvající jen něco přes minutu a sestávající jen z několika tónů, mezi nimiž dostává prostor jen úplné ticho. Bluesové vlivy se odrážejí ve Free Ride a obzvláště strohé Know, kde si Nick vystačí jen s jedním motivem a čtyřmi řádky textu. I přes jeho depresivní obsah je ukončeno odpichovkou From the Morning, odrážející možná poslední zbytky naděje.

Po nahrání alba se vrací do Tanworth-in-Arden ke svým rodičům a poslední dva roky svého života stráví prožíváním střídavě dobrých a špatných dní. Čím dál víc se vzdaluje okolnímu světu a jen zřídka opouští domov. Ještě v roce 1974 se pokouší natočit další album, ale dokončí jen polovinu – 25. listopadu 1974 umírá na předávkování antidepresivy. Nevydaný materiál spatřil světlo světa až v 80. letech, kdy se Drake dočkal konečně uznání i ze strany široké veřejnosti. Od té doby vyšla jeho alba mnohokrát v reedici a i díky reklamě Volkswagenu, v níž byla použita píseň Pink Moon, prodeje těchto tří alb výrazně stouply.

Teprve dnes vidíme, jak velký vliv měl na celou písničkářskou scénu, zejména v tvorbě podobně introvertních hudebníků, jako je Bon Iver nebo Bill Callahan. A nejen těch, jeho písně hráli i rockoví excentrici The Mars Volta, jižanští rockeři Black Crowes, jazzový klavírista Brad Mehldau, déle například Beck, Placebo nebo Norah Jones, k odkazu se hlásili i skupiny R.E.M. a The Cure. Zajímavostí je i to, že první biografie o Drakeovi vyšla v Dánsku v roce 1986. Velká Británie o tohoto romantického hrdinu projevila výraznější zájem až během 90. let, kdy vychází hned několik knih a jeho obdivovatelé, bývalí spoluhráči a sestra na něj zavzpomínají v dokumentu A Skin Too Few. Posmrtně vycházejí kompilace s nevydaným materiálem – Time of No Reply v roce 1986, Made to Love Magic v roce 2004 a Family Tree v roce 2007. Jeho písně se objevují i ve filmech, například One of These Things First ve filmu Garden State s Natalie Portman.

Jeho tři řadové desky si konečně můžete půjčit i v naší knihovně a zaposlouchat se do nevtíravých melodií a hudby natolik jemné, že snadno zaniká v každodenním ruchu. Kvality těchto desek nejlépe vyniknou při soustředěnějším poslechu a nutno podotknout, že i po zvukové stránce jde o skutečné lahůdky. Pokud tedy holdujete komornější hudbě, ať už folku, či jazzu, určitě nepropásněte tohoto britského solitéra, protože kouzlu jeho tvorby se propadá velice snadno.




CD 12197 - CD 12198

Riverside - Love, Fear and The Time Machine (2015)

Náročnější hudbě se u našich polských sousedů vždy dobře dařilo. Ať už to byla jazzová scéna, nebo art rockové skupiny jako SBB, vždy se jednalo o velmi osobitou tvorbu.Riverside působí na scéně od roku 2001 a recenzované album je jejich šestým počinem. Hudebně se pohybují na art rockové vlně, evokující Pink Floyd, Marillion, Porcupine Tree, případně sólového Stevena Wilsona nebo novější tvorbu Anathemy. Love, Fear and the Time Machine je i po stránce dramaturgické citlivě sestavené album, které po celou dobu přirozeně graduje. Úvodní, poklidně plynoucí skladba Lost (Why Should I Be Frightened By a Hat?) Vás zvolna vtáhne do děje a pak už můžete odhalovat nejroztodivnější zákoutí, která album ukrývá. Under the Pillow se dotýká art rockových výšin, příznačných například pro britské aristokraty Yes, najdeme tu i ostřejší kytarové riffy a výraznou baskytaru hlavního autora a zpěváka Mariusze Dudy. Baskytara uvádí i rychlejší skladbu #Addicted, pro kterou je příznačná zasněná atmosféra a silná, hitová melodie. Progresivní prvky podtrhne sedmičtvrťový takt v Caterpillar and the Barbed Wire. Ani v něm se ale neztrácí cit pro silnou melodii, která tady připomene náladotvůrce The Cure. V komplikovaném rytmu se nese i Saturate Me. Tady už atmosféra pod tíhou disonantních akordů začíná pomalu houstnout. Kytarové riffy podpoří důrazné hammondky. Nosný basový riff nabídne i skladba Afloat. Vrcholem alba je ovšem osmiminutová Towards the Blue Horizon, kde poklidné kytarové vybrnkávání střídá znepokojivý motiv se zajímavě rozlámaným rytmem bicích, sborem v pozadí a pravidelnými akcenty hammondů. Opravdová pastva pro uši milovníka art rocku. Po té se zase hudba přirozeně zklidňuje a album tak představuje dokonale uzavřený kruh. Na druhém disku se nachází instrumentální skladby „Day Sessions“ zachycující kolektivní jamování v ambientním duchu. Pokud Vás tato osobitá hudba pohltí, neváhejte sáhnout i po předchozím počinu Shrine of New Generation Slaves (CD 12195 – CD 12196) z roku 2013, na kterém naleznete sice poněkud temnější, ale jistě stejně zajímavou podobu tvorby polského souboru.



CD 12199

Dave Gilmour - Rattle that Lock (2015)

Kytarista a zpěvák David Gilmour, jehož kariéra je neodmyslitelně spjatá se skupinou Pink Floyd si od posledního sólového alba On an Island (CD 06732) dopřál devítiletou přestávku, přerušenou albem Metallic Spheres s The Orb v roce 2010 a definitivní tečkou za kariérou Pink Floyd v podobě alba The Endless River (CD 12014). Ta byla sestavená z nevydaného materiálu z natáčení The Division Bell (CD 00627) a byla prezentována jako uctění památky zesnulého klávesisty Ricka Wrighta. Rattle that Lock nikam nepospíchá, však to ve svém věku nemá Gilmour zapotřebí. S nějakými škatulkami si také neláme hlavu, takže se na albu přirozeně střídá pop rock, art rock, ambientní plochy se zasněnými kytarovými linkami, dokonce zaslechneme i téměř čistý jazz. Píšu téměř, protože vše je pojato v Gilmourově typickém duchu. Albu na svět pomohli i bývalí spolupracovníci Pink Floyd Andy Newmark (bicí), Guy Pratt (baskytara), Jon Carin (klávesy), též člen Roxy Music Phil Manzanera (kytara, varhany), s vokální podporou přispěli David Crosby a Graham Nash nebo Gilmourova žena Polly Samson. Na klavír si zahrál Davidův syn Gabriel i jazzový hráč Jools Holland. Na kytaru si v jedné skladbě zahrál i člen první sestavy Pink Floyd Bob Rado Klose (v PF působil v letech 1964-1965). Na albu se podílelo mnoho dalších hráčů, ale nezaměnitelný hlas a sólová kytara patří jen a pouze hlavnímu protagonistovi (jakožto i některé party baskytary a kláves).



CD 12421

Tedeschi Trucks Band - Let Me Get By (2016)

Susan Tedeschi na svých sólových albech citlivě navazuje na tradici amerického písničkářství, Derek Trucks v byl minulosti členem legendárních jižanských Allman Brothers Band, u nichž po boku kytaristy Warrena Haynese vyzrál v jednoho z nejlepších slide kytaristů současnosti. Tedeschi a Trucks se vzali v roce 2001 a po nějakém čase kromě svých životů spojili i své doprovodné skupiny. Tak vznikl Tedeschi Trucks Band, čítající rovných dvanáct členů. Zajímavostí je obsazení dvou bicích souprav, což sice u jižanských souborů není nijak neobvyklé, ale jinde se něco podobného jen tak nevidí. Recenzované album je jejich třetí řadovkou, první vydali v roce 2011 a v našem fondu ji můžete také nalézt (CD 10545). Let Me Get By představuje jejich dosud nejvyzrálejší počin, až po okraj naplněný uvolněným jižanským soulem s lehkonohou funkovou rytmikou, rhythm & bluesovým feelingem i odbočkami do dalších stylů, o nichž ještě bude řeč. Všichni zúčastnění jsou výbornými instrumentalisty, a tak kromě dominantní Trucksovy slajdky uslyšíme i sóla dechových nástrojů a kláves. Písně korunuje strhující vokální projev Susan Tedeschi, odhalující i gospelové inspirace, nejvíce znatelné v titulní pomalé gradující baladě. Doprovodné vokály gospelovou atmosféru ještě zdůrazní. Skupině nejsou cizí i složitější rytmy, které ale nepůsobí nijak rušivě, o čemž nás přesvědčí druhá píseň Laugh About It. Poměrně nečekaným jevem jsou indické inspirace v rozjímavé dvojskladbě Crying Over You/Swamp Raga, kde uslyšíme i příčnou flétnu. Kromě autorského vkladu skupiny se na třech písních podílel i kytarista Doyle Bramhall II, známý například od Erica Claptona. Necelou hodinu trvající album zaručeně patří k tomu nejlepšímu, co loňský rok přinesl. Věřte, že se k němu budete s radostí vracet, především pokud máte rádi starou soulovou scénu.



 

Navšivte hudební oddělení!

Co nového v hudebním - Dr. John

Co nového v hudebním

Tipy na hudební novinky 8

Tipy na hudební novinky 7

Tipy na hudební novinky 6

Tipy na hudební novinky 5

Tipy na hudební novinky 4

Tipy na hudební novinky 3

Tipy na hudební novinky 2

Tipy na hudební novinky 1