CD 11748

Eric Clapton – The Breeze (2014, USA, Surfdog Records)

JJ Cale. Tohohle chlapíka nikdy nebylo moc vidět. Oproti tomu byl jeho vliv na hudební scénu obrovský. Písně jako „Cocaine“, „The Breeze“, „After Midnight“, "Travelin' Light", "I Got the Same Old Blues" a mnoho dalších převzali Lynyrd Skynyrd, John Mayer, Kansas, Captain Beefheart, Johnny Cash, Santana, Widespread Panic, Jerry Garcia, Phish, Nazareth nebo Eric Clapton. A právě o toho posledního jde především. Clapton si v posledních letech točí desky vyloženě pro radost (a je radost je poslouchat), předělává jazzové standardy a písně, které slýchával v mládí, a vždy okolo sebe shromáždí muzikantkou elitu. I na tomto tributu JJ Caleovi tomu není jinak. Cale zemřel v roce 2013 a Clapton, coby jeho blízký spolupracovník (v roce 2006 spolu natočili album Road to Escondido), uctil jeho památku právě takovou cestou. Takže na albu coververzí uslyšíme například zpívající kytaristy Marka Knopflera, Toma Pettyho, Willieho Nelsona, Johna Mayera, slide kytaristu Dereka Truckse, jakožto i baskytaristu Nathana Easta (dříve třeba u Phila Collinse) a legendárního bubeníka Jima Keltnera (hrál u Joe Cockera, Johna Lennona, George Harrisona, Boba Dylana, Richarda Thompsona, Simona & Garfunkela, Steely Dan a asi stovky dalších interpretů, včetně hostování u Pink Floyd). Album je pojaté v náladě typické pro Calea. Nikam se nepospíchá, netlačí se na pilu, prostě pohoda. Hudba plynule střídá prvky country rocku, rockabilly i čistokrevného blues. Doporučujeme k večerní sklence dobré letité whisky.

 

CD 11750

Scorpion Child – s/t (2013, GE, Nuclear Blast)

Scorpion Child z Texasu se po sedmi letech existence dočkali debutového alba. SC představují další poctivé hardrockery, poučené odkazem legend ze 70. let. Jako své vzory uvádějí především Rainbow, Pentagram, Lucifer’s Friend a německou krautrockovou scénu. Asi tedy není náhodou, že se jich ujalo německé vydavatelství Nuclear Blast. Nutno přiznat, že debut je to nadupaný, v duchu řezavého metalického blues. Mocný kytarový sound doplňuje výrazný zpěv Aryna Jonathana Blacka. Black disponuje ječákem připomínajícím například Roberta Planta z Led Zeppelin nebo Justina Hawkinse z The Darkness. Jako single byla vybrána píseň Polygon of Eyes a nutno přiznat, že se jedná o kousek vyloženě reprezentativní. Výrazné riffy, zatěžkané bicí, kytary ostré jak břitva a zpěv v refrénu šplhající do stratosférických výšin. Uvidíme, co přijde dál, myslím, že „Děti štíra“ míří vysoko. Doporučuji poslouchat nahlas. Zatraceně nahlas.

 

CD 11757

Agalloch - A Serpent and a Sphere (2014, USA, Profound Lore)

Obtížně zařaditelní Agalloch z amerického Oregonu se na scéně pohybují od druhé poloviny 90. let. „Serpent“ je jejich pátým dlouhohrajícím počinem, diskografie čítá i celou řadu singlů a EP, pro nezávislou a alternativní scénu dosti typický jev. Hudba tohoto seskupení bývá pro svou neuchopitelnost označována jako avantgardní metal, nutno ovšem zmínit, že skupina hojně využívá akustické kytary a různé nezvyklé nástroje, jako je třeba lebka z jelena. Cizí jim nejsou ani samply, především z filmů, hlavní tahoun John Haughm přiznává vlivy Ingmara Bergmana, Jima Jarmusche, Alejandra Jodorowskiho i našeho Františka Vláčila. Našly by se i prvky ambientní hudby a neprostupnou stěnou metalových kytar, havraního krákání (rozuměj vokálního projevu páně Haughma) a dusotu dvojšlapky, se prodere i třeba takové violoncello. Podmanivá atmosféra navozuje dojem zasněžené krajiny, však je příroda a zima jedním z hlavních témat textů. Alba, jako je toto, měla být lisována ze spadaného listí namísto CD nebo vinylu (formát, který nezávislá scéna pomohla udržet a znovu přivést k zájmu široké veřejnosti). Ideální je tato hudba do sluchátek a na procházku podzimním či zimním lesem. Je protkaná pohanským smýšlením a odkazem dávných předků a má schopnost posluchače úplně pohltit. Pokud tedy hodujete náročnějšímu metalu, ve kterém uvítáte folkové, blackmetalové i doomové či ambientní prvky, je tohle hudba přesně pro Vás. Mimochodem, zvláštní název skupiny znamená speciální vonné dřevo. A za zmínku rozhodně stojí i zajímavě vyvedený obal. I tato zaDOOManá parta je v knihovně zastoupena předešlým počinem, albem Marrow of the Spirit (CD 11264).

 

CD 11772

Goat – World Music (2012, GB, Rocket Records)

„Odevzdejte svou mysl, tělo i duši jednomu z nejlepších alb roku 2012,“ napsali o debutu švédské kapely Goat World Music v recenzi Radia BBC. Jinde byli přirovnání ke srážce krautrockových Can a funkových (nečekaně…) Funkadelic. Hudba Goat je schopna navodit stavy podobné transu, ať už to způsobí tepající rytmika nebo ječáky obou zpěvaček/šamanek/tanečnic. Název debutového alba je opravdu vhodně zvolený, vlivy transoidní africké hudby se pojí s psychedelickými kytarami zcela přirozeně, soustředěný poslech vsedě je v tomto případě naprosto vyloučený, divoké rituální voodoo tance se totiž nabízejí samy už od prvních taktů. Alespoň tak to bylo na Colours of Ostrava v loňském roce, když tahle divoká parta v maskách a barevných hábitech naběhla na pódium a spustila pradávné rituály zhmotněné pro 21. století. Názvy písní nebo jména hudebníků nejsou důležitá. Identitu úspěšně tají, prezentují se jen jako kultovní skupina jakéhosi předkřesťanského období, která vylezla na světlo… ehm… boží teprve nedávno, byť v domovské vesnici Korpolombolo páchá voodoo rituály již od pradávna. Pokračování debutu, druhé album Commune, je u nás také (CD 11773).

 

Vojtěch Petržilka

 

Tipy na hudební novinky 2

Tipy na hudební novinky 1